Inscenovaná kompozice Kwaidan od začátku vznikala v dialogu s režisérkou Viktorií Vášovou a je výsledkem společných úvah nad stejnojmennou sbírkou duchařských příběhů japonského folklóru, kterou v roce 1904 sepsal Lafcadio Hearn. Vznikla tak volná reflexe těchto příběhů, zejména povídky Rokurokubi*.

*) Samuraj, který se rozhodl opustit své postavení, aby se stal potulným mnichem, potkává na svých cestách zlé duchy Rokurokubi. Ti ve dne vypadají jako přátelští lidé, v noci však jejich hlavy oddělené od těla poletují krajinou a stávají se z nich nebezpeční démoni.

Mnichovi se podaří zlé síly přemoci a vyslouží si tím uznání veřejnosti. Převzaty jsou ale jen motivy a náznaky situací, které daly základ zvukovým atmosférickým obrazům. Jejich nelineární řetězení umožňuje každému posluchači objevit svůj vlastní strašidelný příběh, průchod nebezpečnou krajinou, ponor do vody, zlý sen nebo naopak vítězství a slávu. Skladbu rámují citace nejstarších tradičních skladeb Honkyoku pro flétnu šakuhači – Mukaiji Reibo (volně přeloženo „zvon mlžného oceánu“) a Kokû Reibo („zvon prázdné oblohy“), které zde zastupují funkci vyprávění potulného mnicha. Zkreslená a rozvedená je též citace známé skladby Etenraku z tradice Gagaku – hudby japonského císařského dvora. Skladbu ovlivnily také některé části filmu Sny Akiry Kurosawy.